Osobní zpověď o zkušenosti těhotenství a praxe jógy, o střetnutí se se smrtí v té skoro nejbolestivější zkušenosti a nového začátku života. Přesně tak by se dal shrnout tento článek. Doufám, že bude k užitku a přiměje někoho k zamyšlení, že i o bolestivých tématech je důležité mluvit, a že život není jen rovná přímka, ale pěkná houpačka, kam patří i to bolavé, ale i to krásné.
Myslím, že skoro každý člověk ve svém životě si pohrává s myšlenkou, že by byla fajn zkušenost mít na světě své dítě a získat zase mnoho nepoznaného právě v této části života. Někdo dřív někdo později. I mě tato životní etapa doběhla.
První těhotenství
První miminko si dávalo celkem na čas. Trvalo asi půl roku, než si k nám našlo cestu. Bylo to v prosinci roku 2018, v období, které bylo pro mě opravdu náročné. S partnerem jsme budovali moje studio, zvládli jsme to do provozuschopnosti za dva měsíce! Navíc jsme se v té době ještě sami stěhovali. Takže se náš život smrskl do práce, práce na studiu a příprav ke stěhování. Opravdu náročné to bylo hlavně ke konci. Třeba tapeta Buddhy do výlohy se lepila 24.12. asi do tří hodin odpoledne… A tam někde vznikl nový život. Naše malá Elisabeth si našla cestu k nám. Prvních 10 týdnů jsme o ní nevěděli, já sice byla unavená, ale připisovala jsem to k dvěma měsícům stresu z konce roku. A až na kontrole u doktora jsem zjistila, že už jsem v 11 týdnu těhotenství. Byl to celkem šok, že už mám první trimestr skoro za sebou a ani o tom nevím. Vždyť to je ten nejrizikovější trimestr, nebo aspoň to tak všichni říkali?
V té době jsem se vůbec nešetřila, užívala jsem si krásně rozjetého nově otevřeného studia, pracovala skoro bez přestávek (kromě jógy masíruji a dělám kraniosakrální terapii), nedělala jsem si žádné přestávky, protože přeci těhotenství není nemoc… No a do toho trochu stresu, únavy, a když ještě zamícháme do tohoto koktejlu karmické vztahy moje a miminka, životní cesty a třeba osud, vznikne bolestivá, ale transformující zkušenost. Malá se v 18 týdnu 1.5.2019 rozhodla odejít, zkušenost kterou měla získat si odnesla a její duše pokračovala dál. A mně se zhroutil svět. Spustil se spontánní porod a malou jsem porodila v nemocnici, ale už mrtvou. Šok! Najednou bylo vše pryč a uvnitř mě jen obrovské prázdno a bolest…
Dovolila jsem si o tom mluvit, prožít všechny možné stavy, od zoufalství po vztek a slzy, kdykoliv přišly. Ale také jsem cítila ke svému tělu velkou úctu a uvědomění síly, které mé tělo má, vždyť bez zásahů doktorů (v nemocnici to nestihli, jak to bylo rychlé) zvládlo porodit miminko, sice to byl jen takový malinký králíček o 30cm a 400g, ale porodila jsem. Sama, mé tělo vědělo, co má dělat. A to si zaslouží vděčnost a úctu! S malinkou jsem se rozloučila skrze meditace, rituálem a sebe odměnila rituálem uzavírání kostí a reboso technikou. Napsala jsem ji dopis a udělala takovou malou krabičku rozloučení, a když jsme o pár měsíců později koupili náš pozemek, pod krásný strom jsme ji společně s partnerem zakopali. Proč to takhle otevřeně píšu…
Tím, že pracuji s hodně ženami a mluvím o své zkušenosti spontánního porodu, jsem zjistila, kolik z nich má podobnou zkušenost. Jen se o ní zkrátka nemluví. Ono obecně o smrti se vlastně nemluví. Přitom je to přirozená součást našeho života, další mezník, etapa něčeho dalšího (pokud tedy věříte v posmrtný život a reinkarnaci). Byla bych ráda, kdyby tento článek byl inspirací pro ženy, které si touto zkušeností prošly a dovolily si o ní mluvit. Mě na začátku pomohla fb stránka Zamlklé těhotenství, přirozený potrat - rady, příběhy, psychická podpora. Jako každá smrt blízkého člověka (dítěte obzvlášť) je bolestivá, ale je nutné ji přijmout a nebát se mluvit o tom, co prožíváme a cítíme. Tak to aspoň vnímám já.
Druhé těhotenství
Po spontánním porodu se mi udělal jeden zdravotní problém, který si vysvětluji po psychosomatické stránce jako určité nezpracování zkušenosti s Elisabeth a zároveň potřeba těla vyplnit prázdné lůno. S mým doktorem jsem se půl roku na každé kontrole dohadovala, že operaci ještě nechci. Tedy spíše jedna kontrola byla o tom, jak mě do ní tlačil, další zase o tom, že ještě počkáme, pokud mě nic fyzicky netrápí… Rozhodla jsem se, že zkusím alternativy. Nejdříve to byly homeopatika, ale z těch jsem nějak neměla pocit, že je to ono, co potřebuji. Pár dnů jsem přemýšlela, že zkusím Tradiční čínskou medicínu, ale doporučení na dobré terapeuty bylo tak z daleka, že jsem vyhodnotila, že by to byla poslední možnost. Tak jsem sáhla po Ájurvédě a koupila si kapsle Šatavari, brala jsem je asi půl roku. Nevím, jak moc tyhle berličky pomohly k dalšímu početí, ale minimálně jsem se psychicky začala cítit mnohem líp a tělo určitě dostalo svou potřebnou pomoc.
V březnu začala corona karanténa a jsem se na další kontrolu nedostavila (tím vás nepodporuji k tomu, abyste na doktory zanevřeli) a žila si dál. Vláda nám lektorům zavřela studio a já měla najednou dva měsíce prázdnin, které jsem trávila budováním zahrady, skalky a chodila se psy na procházky. Zpětně vidím, že jsem si vlastně důkladně odpočinula. Ještě jeden moment je důležité zmínit, než se v příběhu posuneme dál. Moje podvědomí se mnou komunikuje nejvíce skrze sny. A mně se někdy v dubnu zdálo, že jsem porodila doma svou malou Elisabeth, měla jsem možnost se s ní rozloučit a vše bylo takové uvolněné, bez stresu z nemocnice z doktorů bez traumat, které jsem v reálném životě zažila v nemocnici… Vysvětlila jsem si sen jako určité znamení, že už i mysl je připravená na další miminko. Nějak jsem to ale neřešila, plán zněl, zkusíme to až na podzim tohoto roku. Jenže, člověk míní, Vesmír řídí…
Na konci května k nám přišla nová duše. Věděla jsem o ní od začátku, intuice i tělo dávalo najevo, že je něco jinak. Těhotenské nevolnosti a příznaky přišly asi po 14 dnech. Ale co bych to byla za člověka, kdybych nepotřebovala hmatatelnější důkaz, tak jsem čekala do další ms, která nepřišla, a pak ještě pár dnů na první těhotenský test, a pak pro jistotu další dva… Naše malé Mungo bylo v lůně a já se mohla objednat na prohlídku. Stihla jsem ještě změnit doktora a našla jsem ženu, která se o své pacientky zajímá, vše mi vysvětlí a nedělá nic, co bych nechtěla. Tento přístup mi pomohl a myslím, že je také velmi důležitý. Najít si doktora, kterému můžete důvěřovat. U nás ve městě celkem náročné, ale ne nemožné.
Poučená loňskou zkušeností přistupuji k tomuto těhotenství s velkým respektem a úctou k životu. Vždyť je to opravdu zázrak, co naše ženské tělo (a i to samčí zvířecí) vlastně dokáže. Proto jsem také psala své dobré kamarádce a zkušené lektorce jógy zda by mi dala nějaké tipy, jak přistupovat v těhotenství ke své jógové praxi. To doporučím každé ženě jogínce, máte-li se na koho obrátit, nebojte se svěřit a zkonzultovat svůj stav a praxi s někým zkušenějším. Nebo pokud máte čas a možnost najděte si ve svém okolí lektorku, která těhotenskou jógu učí a věnujte si čas na miminko a na svou o trochu jinou jógovou praxi. Nebo klidně první trimestr nedělejte vůbec nic, i takové jogínky znám a myslím si, že to není vůbec na škodu. Já jsem první trimestr taky omezila dost věcí. Tělo chtělo spát a odpočívat. Ve studiu při lekcích jsem jen navedla do pozice a už ji nedělala. Poslouchejte své tělo a miminko, a buďte k sobě laskavé. Teď už to chápu a troufnu si radit všem, zvláště v těhotenství.
Další a poslední pro mě důležitou věcí je mít své pocity a zážitky s kým konzultovat. Mám štěstí na skvělé kamarádky a i pár těhotných okolo sebe. Také jsem oslovila porodní dulu z nedalekého města. Přeci jen je fajn slyšet názor ženy, která se těhotenství, porodům a miminkům věnuje už velkou část svého života. Pokud můžete a chcete, zkuste ve svém okolí zapátrat po dule či porodní asistence a dejte na pocit a první dojem, jak na vás která žena zapůsobí, nebo na internetu určitě najdete na ní recenze a za jednu schůzku nic nedáte, a buď zjistíte, že je to ono, co potřebujete, nebo se utvrdíte v tom, že to tak není.
Já jsem svou dulu oslovila hlavně kvůli psychické podpoře, kdy jsem se potřebovala vypovídat z loňské zkušenosti a ujistit, že moje současné vnitřní nastavení je naprosto v pořádku a můžu dál důvěřovat svému tělu a intuici. Pak se také těším na masáže, které dělá a předporodní rituál. Ale jejich služby jsou mnohem většího seznamu. Proto se nebojte zapátrat a rozhodnout podle sebe.
Přeji sobě i všem dalším těhotným krásné těhotenství a také si přeji, ať je tento článek všem čtenářům k užitku a pomoci.
Kateřina Tripalová